vlkodlaci

Referát - vlkodlaci

29. května 2009 v 21:12 | kaayra ♥
Noc sa blíži, mesiac je v splne a vlkodlaci hľadajú ďalšiu obeť...

Vlkodlak - napol človek, napol vlk.

Človek so schopnosťami meniť sa za určitých okolností na vlka a správať sa ako vlk. Divoká šelma žijúca vo vnútri človeka a za mesačných nocí drásajúca sa na povrch. Schopnosť čarodejov a mágov brať na seba podobu zvierat.

Vlkodlak - vlčí démon spútaný s telom človeka. Upíri na seba často berú podobu vlka. Naproti tomu sú vlkodlaci samostatnou prastarou rasou a obývajú túto zem už od nepamäti.

Vlkodlactvo - LYKANTROPIA, je predovšetkým zvláštny stav mysle a vedomia, kde si človek predstavuje že je vlk, alebo sa na neho mení.

Vlkodlak - latinsky lycanthrop. V anglicky a nemecky hovoriacich krajinách - werewolf, v Austrálii marsupials. Žiadne zviera nežilo tak dlho popri človeku bez zmien. Celých 20000 rokov. Čo je doba desať krát dlhšia ako je kresťanská viera.

Vlkodlactvo je pokladané za čiernú mágiu ,preto ľudí ktorý takto trpeli - upaľovali alebo vešali.

Okultizmus špecifikuje Vlkodlaka jednoznačne. Je za neho považovaný človek ,ktorý sám úmyselne pomocou magického rituálu, alebo vplyvom mesačných či démonických síl v určitom časovom období mení na vlka. Človek si po premene väčšinou nič nepamätá, cíti sa unavený a na niekoľko hodín upadá do hlbokého spánku.

Okultná lykantropia patrí medzi najdesivejšie veci, ktoré okultizmus ovláda.

Rituál ako sa stať vlkodlakom (v češtine)

29. května 2009 v 21:10 | kaayra ♥

Ritual #1

Nakresli kruh sedm až devět stop v poloměru, u prostřed kterého je roznícený hoří dříví-To dřevo by mělo být topol černý, smrk nebo modřín nikdy jasan. Koření v nějaké železné nádobě, ohřáté nad ohněm, je pak udělané ze směsi některých čtyř nebo pěti z následujících substancí: Poznámka:Substance spojené s tímto obřadem byly zatajené Werewolfovou stránkou kvůli ublížení\zranění které může být způsobeno získáním a/nebo jejich pozřením. Jakmile je nádoba umístěná nad ohněm tak, že se směs může vařit, člověk který chtěl vyvolat ducha, který mu (člověku) může poskytnout schopnost proměn do vlka, klečí uvnitř kruhu a vyslovuje úvodní nepřipravenou modlitbu. Pak se uchýlí k zaříkávání\zaklínání.

"Zdar, Zdar, Zdar, velký vlčí duchu, Zdar! (Hail=zdar nebo jiný pozdrav)
O spásu já žádám tebe, mocný stíne.
Uvnitř tohoto kruhu mnou vyrobeným.
Udělej mě Vlkodlakem silným a smělým.
Hrůza podobná mladí a stáří.
Dej mi figuru vysokou a hubenou;
Rychlost losí, drápy medvědí;
Jed hadí, důvtip z liščí;
Kradmost vlčí, sílu býčí;
Čelisti tygří, zuby žraločí;
Oči kočky které vidí ve tmě;
Dej mi schopnost být mrštný jako opice, čichat jako pes;
Plavat jako ryba, a jíst jako vepř.
Spěchej, spěchej, spěchej, osamělý duchu, spěchej!
Zde, bledý a nudný, magické kouzlo vyrábím.
Najdi mě - třes, otřásej.
Zlehka mne ovívej jak já ležím.
A svůj mystický dotek použij.
Dotek použij, a já přísahám že až zemřu,
Až zemřu, budu ti sloužit na věky!
Na věky, v šedých vlků zemi, studené a drsné.
Zaříkávání je ukončeno, pak prosebník políbí třikrát zemi a přistoupí k ohni, sundá železnou nádobu a víří kouř kolem své hlavu, volajíc; Udělej mě vlkodlakem! Udělej mě xxx-požíračem!
Udělej mě vlkodlakem! Udělej mě xxxxx-požíračem!
Udělej mě vlkodlakem! Udělej mě xxxxx-požíračem!
Toužím po krvi! xxxxx krvi!
Dej mi to!Dej mi to dnes v noci\večer!
Velký vlčí duchu! Dej mi to a srdce, tělo, a duše, Já jsem tvůj!

Stromy začnou šumět a vítr začne sténat a z náhlé temnoty, která vše zakryje zazáří vysoký, válcovitý pilíř-jako přízrak z neznáma, sedm nebo osm stop vysoký. Někdy se to vyvíjí dál, a vezme na sebe tvar vysoké, útlé zrůdy, půl člověk a půl zvíře, šedý a nahý, s velmi dlouhýma nohama a rukama, chodidly a pařáty vlka, ale zahalené ženskými vlasy , které padají okolo jeho holých ramen v žlutých kadeřích. Má vlčí uši a vlčí ústa. Jeho orlí nos a bledé oči jsou tvarované jako lidské, ale oživené s výrazem příliš ďábelsky zlým aby pocházel z něčeho jiného než nadpřirozena. Zřídkakdy promluví, ale buď vypraví ze sebe nějaký neobvyklý zvuk- prodloužené vytí které se zdá pocházet z útrob země, pronikavé, trýznivé skučení, nebo tichý smích pekelné radosti, jakýkoli ze zvuků může být považován za jeho souhlas s laskavostí pro žadatele. Je již nejvíce viditelný pouze na chvíli, a pak zmizí s překvapující náhlostí.Prosebník je teď vlkodlak. Podstoupí svou první proměnu do vlčí formy následujícího večerního západu slunce, jeho lidská podoba pokračuje za svítání; a tak dále, den co den, až do jeho smrti, kdy se může ještě jednou proměnit buď z lidské podoby do vlčí, nebo naopak, jeho mrtvola zůstane v podobě, v kterou se proměnil naposled okamžiku smrti. Pokud vím, ten kdo se promění ve vlkodlaka touto formou, zůstane vlkodlakem navždy.

Ritual #2

O pulnoci kdy je Misíc v úplňku, udilej na zemi kouzelný kruh (asi sedm stop v prumiru je nejvhodnijší) a v centru kruhu horící oheň, na kterém je železná nádoba obsahující pullitru čisté pramenité vody a jakýkoliv sedm z následujících substancí; Poznámka: Substance spojené s tímto obsahem byly zatajené kvuli možnému ublížení zpusobeným jejich získáním a nebo požitím. Zatímco se smis vaoí, elovik provádijící rituál leží tváoí k zemi poed ohnim modlí se k Velkému duchovi z Neznáma, aby mu dal schopnost noeních promin, do Vlkodlaka. Jeho modlitby nenabudou žádné zvláštní formy, ale jsou zcela bez poípravy; aekoli k nim obvykle poidá nijaké takovéto známé zaklínadlo jako:
"Poiji, duchu tak mocný! Poiji, duchu tak strašný.
Z domu Vlkodlaka, domu smrti.
Poiji, Dej mi své požehnání! Poiji, puje mi svuj sluch!
Ó! duchu temnoty! ó! duchu tak smutný!
Poiji, mocný fantome! Poiji, velké neznámo!
Poiji, Já ti prosím; vylez ze svého brlohu.
A tilo i duše bude tvé, Poísahám.
Spichej, spichej, spichej, hrozný duchu, spichej!
Rychle, rychle, rychle, zjizvený duchu, rychle!
Spichej, spichej, spichej, zlovistný duchu, spichej!


Pak udilá následující formální prohlášení "Já ( jméno) ti nabízím , Velký duchu z neznáma, tuto noc ( data) své tilo i duši, s podmínkou , že mi dáš, od této noci noc až k hodini mé smrti, sílu noení prominy do vlka. Já ti naléhavi žádám, Já prosím, Já ti vzývám-tebe, jedineený fantóme temnoty, abys mi ueinil Vlkodlakem, Vlkodlakem! A toikrát svým eelem udeoí na zem, vstane. Jakmile je smis v nádobi vroucí, ponooí do ní pohár a pokropí obsahem zem, opakuje akci až do doby, kdy pokropí celý vnitoek kruhu. Pak si klekne na zemi blízko k ohni, a nahlas vykoikne. Poiji, ó! Poiji! a, když bude mít štistí, poízrak sám se zjeví nad ohnim. Nikdy je poízrak nejasný - válcovitý, svitélkující, pilío-jako vic, asi sedm stop vysoký, mající nerozeznatelné rysy: nikdy to si osvojí koneený tvar, a objeví se bui jako obludná zahalená figura se smrtelnou kuklou, nebo jako polo-elovik, polo-zvíoecí elementární typ . Jakoukoli formu neznámý poijme, je vždy disivá. Nikdy nemluví, ale signalizuje svuj souhlas natažením ruky, nebo co slouží jako ruka, a pak zmizí. Nikdy nezustává viditelný více než pul minuty. Jakmile zmizí, prosebník, kdo/který je vždy napul šílený hruzou, vyskoeí ze zemi a spichá domu, nebo kamkoli aby se dostal k dosahu lidí. Ráno, však všechny jeho obavy zmizí; a naveeer se vyplíží do lesa, nebo na nijaké stejni opuštiné místo, aby zažil, poprvé, mimooádné pocity prominy do vlka nebo možná, polo-vlka, i.e., bytost pul elovik a pul vlk; stupeo prominy se miní podle místa. Avšak jen na noc, za svítání se zpravidla prominí zpet na človeka .

Ritual#3

Ti, kdož by chtili úspišni provést tento oboad, musí sploovat jedinou avšak nejduležitijší podmínku.Je nezbytni nutné, aby elovik poející si získat schopnosti lykantropie, to myslel vážni a vioil v ty nadpoirozené síly, které se chystá požádat o laskavosti. Takovýto jedinec se musí odebrat sám k místu vzdálenému od oblíbených míst lidí. Potoebné síly nebývají jen tak nikde . V jejich oblibi jsou místa pustá a osamilá, napo. poušti, lesy a vrcholky hor. Dané místo, si musí kandidát vybrat v noc, kdy je Misíc eerstvý a silný. Tehdy musí najít dokonale rovný kus zemi a na tom o pulnoci musí nakreslit, bui koídou nebo provazem, kruh ne méni než 7 stop v polomiru a uvnito nij další, kolem stejného stoedu, kruh o polomiru toi stopy. Pak uprostoed menšího kruhu rozdilat oheo a nad ohništim železný stojan, na kterým je železná nádoba s vodou. Jakmile se voda zaene vaoit, musí tam vhodit hrst smisi z nijakých nasledujících substancí: Poznámka: Substance spojené s tímto oboadem byly zatajeny v dusledku možného ublížení zpusobeného jejich získáním a/nebo jejich požitím. Poi opakování následujícího zaklínadla:

"Duchové z hlubin, kteoí nikdy nespí, buite ke mi laskaví.
Duchové z hrobu, bez zachované duše, buite ke mi laskaví.
Duchové stromu, které rostou na paloucích, buite ke mi laskaví.
Duchové vzduchu, zkaženého, temného, nepoctivého, buite ke mi laskaví.
Duchové smrti, která se nehlueni plíží, buite ke mi laskaví.
Duchové žáru a ohni, zkázo ve své zlobi, buite ke mi laskaví.
Duchové chladu a ledu, poízraky hoíchu a neoesti, buite ke mi laskaví.
Vlci, upíoi, satyry, démoni!
Vyvolení z armády zatracených!
Žádám vás, pošlete za mnou, pošlete za mnou, pošlete za mnou
velký šedý poízrak, ze kterého se lidi toesou!
Toesou, toesou, toesou!
Poji, poji, poji!"

Prosebník si pak sundá svou vestu a košili a namaže své tilo kouzelnou mastí. Pak si kolem pasu poipne opasek zhotovený z vleí kúže a poklekne uvnito prvního kruhu eekajíc na poíchod Neznáma. Když oheo vzplane modrým plamenem a rychle zhasne, Neznámo se chystá dát najevo samo sebe; i když se ve zkuteenosti neobjeví, ale jeho poítomnost je cítit. Duchuv poíchod muže být; na eas hluboké nepoirozené ticho, nikdy srážky a rány, naoíkání a voískot, který hlásá jeho poíchod. I když zustává neviditelný, jeho poítomnost je doprovázena pocitem abnormálního chladu a náhlého disu. Nikdy je viditelný jako postava lovce, nikdy jako zrudný eásteeni elovik a easteeni zvíoe a nikdy je špatni ohranieený a jen eásteeni hmotný. Povaha ducha je samozoejmi eisti vic dohadu. Je to nijaká zlovolná, nadpoirozená, tvooivá síla, která se podílela velkou mirou na tvorbi naší i dalších planet. Není to Iábel. Je tižké oíct jak dalece. Vioí se, že je Neznámo tím mocnijší, eím více tich, kdož chtijí získat dar lykantropie, je mu naklonino; NENÍ to nico jako nejvyšší moc, ale je považováno jen jako obecný duch, duch nikterých zvláštních divoein nebo lesu. Co se týee Nového Misíce, psychické vlivy jsou demonstrovány pozicí planet. Napoíklad, poi Novu (at new moon), uprostoed eervence (cusp of seventh house) a spojeného se Saturnem v opozici Jupitera, hrozivé Nadpoirozeno je na zemi viditelné.

Portugalský vlkodlaci

29. května 2009 v 21:05 | kaayra ♥

V Portugalsku sú vlkodlaci obecne nazývaní lobis-homems. V 14. stor. bol jeden z druhov lobis-homem veľmi rozšírený. Na rozdiel od väčšiny ostatných národov predstavoval portugalský vlkodlak k podivu zdvorilého a priateľského tvora. Keď sa nejaký človek dostal pod vplyv kúzla, stačilo mu k premene na vlkodlaka iba prejsť na križovatku (ono tradičné ohnisko zlých síl) a začať sa plaziť po zemi. Potom sa čoby lobis-homem potuloval krajinou a hlasno vyl, nikomu však neubližoval. Táto poľutovania hodná bytosť bola ľahko rozpoznateľná od vlka, pretože ich chvost bol kratší ako vlčí a obrastený žltou srsťou.

Okrem neho sa však v Portugalsku vyskytoval ešte jeden, úplne odlišný druh. Bol to akýsi démonický protipól vyššie spomenutého vlkodlaka. Nebol zďaleka tak obvyklý a mal priamu spojitosť s čiernym umením. Zlí lobis-homemové mohli byť rozpoznaní podľa tvaru očí, či prítomnosti diabolského znamenia na nejakej časti tela.

Fínsky vlkodlaci

29. května 2009 v 21:04 | kaayra ♥
Fínsky vlkodlaci sú k podivu skôr melancholickí tvorovia. V severských mýtoch a legendách sa človek obvykle mení na vlkodlaka bez toho aby si to skutočne prial, buď náhodou (tím, že robil niečo, čo ho v ňom premení bez toho, aby o tom vedel), alebo že ho nejaká čarodejnica začarovala (vo fínskom podaní väčšinou pochádzala zo Švédska, napriek tomu, že samotní Fíni neboli v mágii žiadni začiatočníci). Nebohý vlkodlak (ktorý v tejto podobe zotrváva vo dne i v noci dokým kúzlo nie je zrušené) sa potuluje okolo domov, občas žerie dobytok, ľudí len veľmi zriedka a čaká, dokým ho niekto nespozná. Ak sa to niekomu podarí (často napríklad jeho matke) je schopná ho vyslobodiť tím, že ho osloví jeho vlastním (kresťanským) menom, alebo mu podá chlieb. Niekedy sa však stane, že vlkodlakovi, aj potom, čo opäť získa ľudskú podobu, zostane až do smrti jeho vlčí chvost. Sauny v niektorých fínskych domoch skutočne majú na lavičke, otvor - zrejme určený pre chvost bývalého vlkodlaka.

Južní sused Fínska, Estónsko, je tiež známe svojimi vlkodlačími legendami. Vo Fínštine je Estónsko niekedy nazývané "Viro" a je zaujímavé, že vlkodlaci boli jednu dobu Fínmi označovaní ako "vironsusi" (Estónsky vlk). V tejto súvislosti je ale nutné z etnografického hľadiska poznamenať, že "vironsusi" zároveň také znamená to isté čo vlkodlak, (teda vlk-človek) a do súvislosti s Estónskom začalo byť dávané až spätne, v súvislosti s jeho reputáciou vlkodlačej zeme.

Vlkodlaci - stvorenia noci (CZ)

29. května 2009 v 21:02 | kaayra ♥
Vlkodlaci jsou stvoření noci, takže si raději zhasněte nebo zatemněte okna :o) Díky mnoha filmům a hrám, zabývajících se tímto fenoménem, už veřejnost o vlkodlacích ví mnohé. Hůře jsou na tom už jen nebozí upíři, jejichž mystika byla širokým zájmem veřejnosti odrána až na kost. Nu, nedá se nic dělat, snad v tomto článku najdete něco nového, ale nečekejte nic určitého, jen náznaky a snahu o co nejširší pohled na vlkodlaky. Všichni víte, co je vlkodlak zač. Nebo tedy, filmy a hry vám ukazují vlkodlaky tak, jak si je sami představují. Převládá tedy nyní obraz vlkodlaka jako ochránce zájmů Země, bojovníka s vampíry, jako středověké zlo, které bylo spolu s vlky zdánlivě vymýceno. Můžeme se jen domnívat, ale něco jako vlkodlak zřejmě existovalo i velmi, velmi dávno, v časech rané lidské historie…

Pokud by se vám podařilo se někdy dostat do nějaké francouzské či španělské jeskyně s paleolitickými malbami, mohli byste mezi stády bizonů, koní a mamutů vzácně zahlédnout lidské postavy. Oproti těm zvířecím je jich opravdu málo, ale těch pár stojí za to. Z toho malého množství existuje i několik zobrazujících zvláštní jev. Jsou to lidské postavičky se zvířecí hlavou, nejčastěji lví či medvědí. Často je však těžké poznat o jaké zvíře může jít. Klidně může být vlčí, v té době byli vlci rozšířeni po celé Evropě. O čem to ale svědčí? Mohou to být postavičky čarodějů, šamanů, kteří si nasazují zvířecí hlavy za nějakým účelem - zřejmě, aby budili dojem zvířete, aby převzali některé jeho schopnosti. Jde o to myslet si, že jste to či ono zvíře. Jde o částečnou lykantropii? Snad minimálně psychickou. A nebo zobrazují skutečné lykantropy (nebo jiné "dlaky")? Tehdejší kulturní zázemí by jejich vznik mohlo zapříčinit mnohem snadněji než v pozdějších dobách. Mohl by tomu nasvědčovat i kanibalismus, jenž byl na mnoha lokalitách doložen.

Bojovné národy záviděly vlkům jejich sílu a obratnost. Není pak divu, že se snažili vlkům nějak připodobnit i vzhledem - vlčími kůžemi, čapkami, drápy. Někteří galští vojáci si připevňovali na přilbu vlčí hlavy symbolizující sílu a mužnost. Píseň o Nibelunzích vypravuje, že germánští bojovníci si opékali vlčí maso a pojídali je, aby si tak osvojili vlastnosti zvířete. Ve skandinávské mytologii, která klade velký důraz na bojové hodnoty, mají vlci důležité místo - vzpomeňte na ohromného Fenrira, který měl v poslední bitvě bohů zahubit samotného Ódina. Svědčí to o lidském okouzlení vlky, ale zároveň i o strachu, který vlci v lidech vždy vzbuzovali. Víra ve vlkodlaky byla podle mně vyústěním všech strachů a tužeb. A nebo skutečných zážitků… Samotné anglické slovo werewolf vzniklo ze starosasštiny, kde wer označoval muže a wolf vlka. Byl to tedy tehdy werwolf, neboli dnes wolfman. Vlkodlaci byli dle všeho hojně rozšířeni i ve slovanských národech. Jejich pojmenování vzniklo spojením vlka a původního slovanského výrazu dlaka - kůže se srstí. Slované měli mnohé bohy, nicméně pro nás je důležitý především Chors (jinak také Chrs, Chers, Churs nebo Chros), jak jej nazývají nejstarší rukopisy. Byl to bůh zobrazovaný jako člověk s vlčí hlavou (oblíbený slovanský znak, kupříkladu bůh Veles měl zase hlavu býčí). Tak jako byl Dažbog bohem slunce, byl Chors bohem měsíce (!). Není nám znám jeho vztah k hlavním božstvům, nicméně zřejmě byl bohem dobrým (i když je to někdy těžké posoudit). Nejobsáhlejší zmínku o Chorsovi nám poskytuje Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutorokaně ještě před kuropěním a zkřížil tak cestu "velikému Chorsovi". Kníže se měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. V představách dávných Slovanů pak zřejmě byl Chors jako mocné božstvo měsíce, které má vlčí hlavu a vládne armádám vlkodlaků. A právě kvůli spojení s Chorsem je těžké o vlkodlacích říci, zda byli "dobrými" či "špatnými". Podle našich předků narození vlkodlaka provázejí neobvyklé okolnosti - novorozenec přichází na svět nohama napřed nebo s proraženými zuby. Lidé se mohli ve vlkodlaky proměňovat spontánně nebo pomocí nějakého nadpřirozeného prostředku - třeba kouzelného opasku z vlčí kůže nebo celou vlčí kůží přehozenou přes záda, někdy byly použity kouzelné masti (je pravděpodobné, že také s přísadami z vlčího těla). Tyto schopnosti byly vlastní především slovanským čarodějům - volchvům, kteří, zdá se, měli dost zkušeností s šamanismem. Zvláštní je, že vlkodlaky bývala i knížata, jak se můžeme dočíst v již zmíněném Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi. Podle pozdní tradice se ve vlka proměňoval i mladší syn bulharského cara Symeona Bojan. Ve vlka se měnil i hrdina srbských epických písní Drak ohnivý vlk, jehož původ je někdy hledán ve slovanských mýtech. Víra ve vlkodlaky byla u Slovanů tak silná, že slovanský výraz převzali i jejich sousedé - Řekové, Rumuni (varkolak), Albánci, Turci (vurkolak).

Ani Řecku se vlkodlaci nevyhnuli, vždyť jak asi vzniklo slovo lykantrop (lykos = vlk, anthropos = člověk)? Zdá se totiž, že slovanská víra ve vlkodlaky se právě zd e prolínala se starší tradicí, která je zachycena již v antických textech (Petronius). Vlk je zde však zobrazován jako démon, nepřítel lidstva a jasný "záporňák". Často je tu považovali za upíry ve vlčí podobě. Dlouho přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům. Asi nejznámějším řeckým vlkodlačím mýtem je příběh o Lýkáónovi. Byl králem Arkádie a žil se svým dvorem v naprosté bezbožnosti a zvrácenostech. Na jedné hostině podal bohu Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Zeus to však prohlédl, na Lýkáóna se rozhněval - proměnil ho ve vlka a celé jeho království rozprášil. O vlčích proměnách hovoří i další legenda. V Řecku žila krásná princezna Théofané, která měla mnoho nápadníků. Zamiloval se do ní však bůh moří Poseidon a protože byl žárlivý, unesl princeznu na svůj ostrov. Její nápadníci se však rozhodli, že něco musí podniknout. Vypluli proto na moře, až dorazili k Poseidónově ostrovu. Na něm ale nebylo zhola nic, pouze ovce. Nápadníci po marném pátrání několik ovcí zabili a počali stahovat z kůže, aby si je opekli. Když to však spatřil Poseidón, proměněný v berana, rozzuřil se a za jejich opovážlivost všechny nápadníky proměnil ve vlky. Ty ovce totiž nebyly ovcemi, nýbrž lidmi, které Poseidón proměnil, aby tak svůj ostrov zamaskoval.

Středověk se dá vykládat jako metla vlkodlaků (a dalších pohanských démonů), zároveň je to však také období, ze kterého nám zbylo nejvíce pramenů o těchto netvorech. Křesťanská církev se ve své snaze vymýtit v Evropě pohanské kulty pustila do nesmiřitelného boje se všemi démony, pohanskými svátky a samozřejmě samotnými pohany, pokud nepřestoupili na křesťanství. Jak skončili neposední pohané víme (+), jak se nám pozměnily pohanské svátky víme taky (Vánoce, Velikonoce, rovnodennosti, apod.). S vlkodlaky, upíry, divoženkami a dalšími si církev také poradila vcelku elegantně. Všechny tyto bytosti se rázem staly jedněmi z mnoha podob ďábla, Satana, který se tak skrze ně konečně probouzí k životu. Dá se tedy říci, že pohanské kulty nemalou měrou přispěly k formování podoby, jakou má křesťanství dnes. Co se týče vlkodlaků, na jejich existenci (nebo jak to doopravdy je:o) doplatili především vlci. Pravdou sice je, že během četných válek se vlci často přemnožovali a ztráty na dobytku pak byly velké, nicméně… Dalším faktorem, který vlky definitivně vyhnal z Evropy, byla církev, která jim v souladu s vlkodlačím mýtem přisoudila nesmazatelnou nálepku ďáblových nástrojů.

Na druhou stranu, právě ze středověku se nám dochovalo množství "šťavnatých" dogmat týkajících se vlkodlaků. Jednalo se o pověry z pohanských dob doplněné o množství nových "skutečností". Vlkodlakem se tak stával člověk, který byl jiným vlkod lakem pokousán, snědl vlčí maso (zajímavé v kontextu s výše zmíněnými germánskými bojovníky), dokonce bylo nebezpečné sníst maso z jiného, vlkem zabitého zvířete. Dále se začal proměňovat, pokud se napil ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě nebo z vody, ze které pijí vlci (dost nebezpečné bylo pít vodu z otisku vlčí tlapy). A konečně jasným předurčením bylo jíst lidské maso - to navozuje myšlenku, že tak snad vznikli první vlkodlaci na samém úsvitu lidských dějin. Jenže vlkodlakem se mohl stát člověk i úmyslně a to za pomocí jiných, zajímavých metod. Mezi ně se počítalo již zmíněné potírání kouzelnou mastí a přehazování vlčí kůže, to vše provedeno za úplňku na nějaké křižovatce cest (nebo na jiném mystickém místě). Dosáhnout toho šlo snad i jinými tajnými rituály. Takoví lidé byli většinou považování za kouzelníky a čaroděje. Nepochybuji o tom, že pověry o takových vlkodlacích poslaly na hranice spoustu bylinkářek, lidí podivných a osamělých, kteří trávili většinu času na okraji lidské civilizace, nejčastěji v lese.

Někdy se také vlkodlaky stávali lidé v důsledku uhranutí či uřknutí. Tím se zabývali právě čarodějové a čarodějnice. V Portugalsku se to stávalo sedmým synům (ale nesměli být přerušeni dcerou, což už samo o sobě je obtížným kouskem). Existovaly také tzv. prokleté rody, kde se stávali vlkodlaky všichni. Jako karmickou tezi lze považovat myšlenku, že vlkodlakem se stával člověk, který byl zlý, krutý nebo spáchal hrozný zločin. Z těchto dob také pochází řada "ověřených" indicií, podle kterých lze vlkodlaka v lidské podobě rozpoznat. Neklamnou známkou jsou vystrčené zuby nebo dlouhé tesáky (zde středověký člověk jistě pociťoval jisté dilema, zda se spíše neohlédnout po nějakém česneku, kolíku a palici), dále zašpičatělé uši, srostlé obočí nebo příliš zarostlý obličej. Chlupaté dlaně už člověka většinou přímo odsuzovaly, stejně tak dlouhé zakroucené nehty. A konečně, poblíž takového vlkodlaka většinou zvířata nervózněla a zvláště psi byli k neudržení. I když způsobů, jak se stát vlkodlakem, je mnoho, návodů, jak se vyléčit, už tolik není. V Portugalsku pomohlo, aby šel postižený na křižovatku a plazil se po zemi. Ve Finsku úplně stačilo, aby jej v jeho vlčí podobě poznali jeho blízcí a oslovili ho křestním jménem. Litevští vlkodlaci se svého prokletí zbavovali tak, že jej jednoduše předali dál a to tak, že dali někomu napít ze svého poháru a řekli: "Na zdraví!". Pokud to člověk přijal a odpověděl: "Děkuji", stal s vlkodlakem on (zde se ukazuje, že za slušnost se platí). Pokud se stal vlkodlakem člověk kvůli svému zločinu, bylo možné ho vysvobodit tak, že ho donutili k přiznání svých zločinů a musel být poraněn stříbrnou kulkou. Jak vlkodlaka zabít, to je věc, kterou ve středověku znal snad každý. Bylo třeba posvěcené nebo stříbrné zbraně. Když pak netvor padl, bylo nutné uříznout mu pro jistotu hlavu, případně vyjmout srdce a spálit. Popel se házel do řeky. Na zahnání vlkodlaka ale stačily magické rituály a zaříkávání nebo známý vlčí mor - vlkodlak neútočil na ty, kteří ho nosily na krku nebo ho měli pověšený nade dveřmi svého domu. Pokud někdo sebral vlkodlakovi šaty, které zanechal na místě proměny ve vlka, nemohl se proměnit zpět na člověka.

Vlkodlaci v mnoha oblastech přežili středověk, ale do dneška zvěsti o nich dost utichly. Jestlipak to nebude tím, že už nemáme žádné vlky? Možná. Možná to je ale dost dobře i tím, že dnes už víme o několika "skutečných" případech vlkodlaků, kteří ovšem nejsou vlkodlaky tak jak je vidí mnozí z nás - tedy jako lidi proměňující se ve vlky. První z těchto skutečností je choroba zvaná porfýrie. Její příčinou jsou poruchy v DNA, které se snadno v rodině dědí. Stává se tak chorobou do značné míry geograficky zatíženou, vyskytující se zvláště v hlubokých horských údolích, kde jsou komunity lidí izolované od ostatních (časté případy ze Švýcarska, Švédska, Norska, apod.). Zaznamenán je však i případ jedné rodiny v Bretani. A co třeba hluboké lesy Transylvánie… Lidé poznamenaní touto chorobou trpí na okraji společnosti jako netvoři, nevycházejí ven, jsou považování za vlkodlaky nebo upíry. Chybný gen jim deformuje kosti a tkáně, jejich kůže získává hnědý odstín, stejně tak jejich zuby a nehty. Jsou velice citliví na denní světlo. V některých případech se objevuje nadměrné ochlupení po celém těle, obličej nevyjímaje. Tyto deformace pak souvisí s dalšími psychopatologickými jevy, jako je hysterie, deliria, deprese a další poruchy. Těžko se pak divit, že byli považováni za netvory, když tak vlastně vypadají…

Autismus možná také může za značnou část vlkodlaků. Děti postižené touto psychickou chorobou se chovají jako zvířata - chodí nejraději po čtyřech, budují si z různých věcí jakási doupata, nemluví, pouze skučí a vrčí. Říká je jim příznačně "vlčí děti". Známé jsou také případy dětí, které skutečně strávily podstatnou část života s vlky, také s již nedokázaly zařadit zpět do lidské společnosti. Podobné případy byly dříve zřejmě prohlášeny za posedlost ďáblem a oběti byly uvrženy v lepším případě na doživotí do žaláře.
 
 

Reklama